Zatímco Španělky usilovně cestují po evropských metropolích, já mám pocit, že když jsem v Norsku, je škoda jezdit jinam. A protože jsme s Lušťou povahy převážně horské, cíl dalšího výletu byl jasný - Jotunheimen, chlouba norských hor. (Cíl byl vlastně jasný až poté, co jsme se z nedostatku času rozhodli odpískat Lofoty, přišla nám škoda strávit půlku času ve vlaku, Jotunheimen je blíž a určitě taky bude stát za to.) A to teda opravdu stál. Asi zatím nejextrémnější trek, co jsem kdy šla.
Protože jsme oba s Lušťou měli trochu povinností do školy, příliš jsme neplánovali. Bylo dané místo, odkud půjdem, kam chceme dojít, a kudy? To uvidíme, až jak rychle nám to půjde, možností je spoustu. Rychlá domluva přes skype: "já vezmu stan a vařič, ty vem ešus, nějaký jídlo. Jakej spacák si bereš, péřák? Jo to jo, v Primě bych asi mrzla. Bereš si návleky? NEEE! Tolik sněhu tam nebude, to je zbytečný!"
A tak jsem se ráno vypravila vlakem do Hamaru, měla jsem chvíli času, tak jsem si šla prohlídnout olympijsou rychlobruslařskou arénu ve tvaru převrácené vikingské lodi.
Prošla se kolem největšího norského jezera Mjøsa, cestou nelenila a posbírala pár plechovek. Za ty jsme pak v Ottě koupili jako správný výletníci plechovku fazolí a mohlo se vyrazit. Mohlo se vyrazit spočívá v tom, že jsme si potvrdili, že na Gjendesheim opravdu žádný autobus až do 15.6. nejede. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, a tak jsme vyrazili na stopa. Máme na to přece celé odpoledne a je to asi 80 km, to musíme dát, i kdybysme nechtěli.
Aut jezdilo hodně, ale světe div se, žádné nezastavovalo. Po dvou hodinách opékání na slunci a těšení se na jarní zelenou přírodu, po té dlouhé norské zimě, jsme se konečně dočkali. Čest Norů se zdála býti zachráněna, až do té chvíle, než jsme zjistili, že chlápek, co nám zastavil, je Holanďan. Popovez nás asi 15 km, ale lepší než nic. Pak už to šlo jak na drátkách, zatímco Lušťa kreslil stopovací ceduli, už staví auto, kluk co měl řidičák 3 týdny, vyhazuje nás asi v půlce cesty, kde se po debatách rozhodujeme změnit trasu, protože na Gjendesheim by podle místních asi skoro nikdo nejel, zatímco na Lom jezdí každej. Chlápek s pupíkem a kšandama Husqvarna se tváří znale a nabádá nás jít na úplně jiný kopce, co jsou taky krásný. Pak nám zastavuje paní ve středním věku, taková že bychom od ní rozhodně nečekali, že bude brát stopaře. Říká, že v pohodě, že letos bylo málo sněhu a teď už tam nebude, bydlí kousek pod nejvyšší horou Norska a už tam jednou byla. V červenci. Takže rady domorodců se dost liší. Paní nás prý doveze skoro až na cílové místo, ale musí ještě nakoupit a vyzvednout děti z hudebky. Tak nám zastaví v Lomu a zdejší chlouby, starého dřevěného kostela, na který se v létě jezdí dívat autobusy turistů. Vyskočíme z auta, dohodnem se, že nás za 15 minut přijede vyzvednout a odfrčí. I s našima báglama, mobilama, peněženkama, mám jenom foťák. Paráda, řikáme si, že jsme možná trochu moc důvěřiví cvoci.
 |
| hlavně neztratit rovnováhu |
Ale jsme v Norsku a paní se za chvíli opravdu vrací i se svými třemi dcerami a můžeme pokračovat. Ufff... Posledních 10 km urazíme s pohodovam chlápkem, kterej nás napřed málem přejede, pak se zazubí, řekne jump in a jede se. A už si to štrádujem po silnici, cedule hlásá 17 km na chatu Spiterstulen, bránu Jotunheimenu. Zde je nutno podotknout, že mapu sice máme, ale pro oblast, kterou jsme chtěli jít původně, a teď jsme mnohem výš na severu. A tak se řídímě heslem našeho kamaráda, že "mapa je pro sraby" a tu a tam po očku nakoukneme do autoatlasu 1: 350 000, který jsem okopírovala, abychom věděli, kam stopovat. Docela se teď hodí. Štrádujem si to celkem svižně, když začně pršet, usoudíme, že už jsme nedaleko od chaty, podle autoatlasu těžko říct. Vyfotíme se s cedulí no camping, schováme jí do křoví a postavíme stan.
Ráno leje a tak nikam nespěcháme. Jak si pak tak šlapem a údolí před námi se otevírá, dělá se mi trochu špatně. Je tam tolik sněhu. Mám z toho trochu nervy, tohle jsem fakt nečekala. Kde jsou ty rašící zelený břízky? Lušťa se mi svěří, že nemá čepici. Ani rukavice. Jsme trochu jak polský turisti, co choděj v podpatcích na Sněžku. Dorážíme na Spiterstulen. Nikde ani noha. Obědváme a debatujeme, co dál. Když už jsme tady, proč ne. Padne rozhodnutí vylézt na Galdhøppigen, nejvyšší horu Norska (2469 m.n.m.).
 |
| Galdhøppigen v létě (© Petr Klein) |
Ještě než vyrazíme, potěší nás svou příromností kromě spousty lumíků, kteří jsou opravdu všude, i vzácnější hosté - stádo asi deseti divokých nefalšovaných sobů. Hezká podívaná. Lušťa najde na rozcestníku pověšenou rukavici. Sice totálně mokrá, ale lepší jedna mokrá než žádná.
Dvě hodiny odpoledne, ideální čas začít, 1400 m převýšení, asi to bude trochu do kopce. Chvílema jdeme po sněhu, chvílema se propadneme po kolena, ale jdeme nalehko, tak se to dá. Už vidíme vrchol, paráda, zas tak hrozný to nebylo. Ale nahoře číhá překvápko, z mraků se na nás smějí další dva vyšší kopce, tak tohle ještě asi vrchol nebyl, čeká nás ještě kus cesty. Sakra, tohle v autoatlase nepsali :-) ale nenecháme se odradit a můžeme si pak vychutnat vrcholek Galdhøppigenu, který máme sami pro sebe. To se jen tak někomu nepoštěstí, v létě sem proudí davy lidí. Teď to doopravdy nehrozí, viděli jsme jen tři lyžaře a dva pěšáky a to je na další týden dopředu všechno.
 |
| náš "vrchol", co je nad ním, zatím netušíme |
 |
| jde to jako po másle |
 |
| vrcholovka |
Další den se pouštíme dál od hor. Zblízka už to nevypadá tak zle, ale sněhu je hodně. Podmínky jsou totálně zimní, s tím rozdílem, že jezera už nejsou 100% zamrzlá, takže je raději obcházíme a to je docela pakárna. Letní trasa vede nezřídka kdy přes potok. Jasně, věřim, že v létě ho člověk přeskočí, ani nemrkne, ale teď to všechno taje a je to taková menší řeka. Váháme kudy to přeskákat, až nakonec zjistím, že stojím ve vodě, a tak už je to jedno, brodíme a rychle, je to fakt studený...
Lušťa tomu svým komentářem nasazuje korunu:
Máme z toho docela srandu, každou chvíli zastavujeme, abychom znovu a znovu ždímali ponožky a vycucli tak nějakou vodu z bot, ale jelikož nemáme návleky a padá nám tam spousta mokrýho sněhu vrchem, nevim, jestli to má nějekej efekt. Večer už mám ty nohy fakt zmrzlý. A ráno když lezu do mokrejch bot, tak taky. Už jsme v samém srdci hor a sněhu je pořád víc a víc. Na tu jarní probouzející se přírodu to fakt nevypadá. Lušťa statečně šlape vepředu a dělá mi cestičku, v tom hlubokym sněhu je to fakt dřina.
Třetí ráno už zkušeně víme, že nemá cenu se nikam honit. Každé ráno totiž sněží, je zataženo, prostě hnusně. Pospíme si, kolem oběda začínáme balit a ve dvě s klubajícím se sluncem vyrážíme. Není kam spěchat, vidět je minimálně do 11 a vlastně už se tady ani pořádně nestmívá. Přes den je fakt palermo, i když tentokrát mám opalovací krém s UV filtrem, zase se trochu přismahneme. Je to paráda. Krásný hory. Nádherný údolí...
A ještě krásnější je, když pak večer po dvou dnech v promáčených botách objevíme otevřený self service. DNT, zdejší turistický spolek, má rozsáhlou síť chat po celém Norsku. Některé jsou s obsluhou, jiné tzv. self service. To znamená, že tam není žádný správce, můžete přespat, uvařit si na plynovém vařiči, zatopit v kamnech, doplnit zádoby jídla. A pak prostě zaplatíte strávený počet nocí, jídlo, co jste si vzali, vše je založeno na důvěře a funguje jim to moc dobře. Chajda to byla strašně hezká a já se opravdu nestačila divit. Tohle Norům závidim.
 |
| naše spása |
 |
| Olavsbu |
Ráno do suchých bot, to si nechám líbit. Lušťa má geniální plán - gumové rukavice na vytírání, ustřihnete jim prsty a rázem máte luxusní návleky. Sice trochu boj natáhnout je přes patu, ale vyplatí se. Víc než dost. Kam se hrabe goretex, tyhle návleky fungují fakt skvěle. A tak si zase užíváme.
I na poslední noc v horách máme štěstí, chata Fondsbu opět zeje prázdnotou, ale jednu chajdu nejspíš zapomněli zamknout, a tak neváháme a obydlujeme ji. U elektrického topení sice boty neschnou jako u kamen, ale lepší než drátem do oka. Další den máme v plánu ujít už "jen" 22 km po silnici podél jezera. Jenže silnice R252 je půlmetru pod sněhem. Lušťa opět statečně produpává cestu, už toho máme oba fakt plný zuby. Vůbec to neubíhá, jsem úplně hotová, když najednou Lušťa: "hele, stopy". Jsem překvapená, už tři dny jsme nepotkali ani nohu, není tam ani žádná chata, co by tady sakra dělal člověk? No, při bližším pohledu zjistíme, že to nebyl člověk, máme tu čest jít ve stopách pana medvěda. Stopy vypadají být tak z předešlého dne, moc do smíchu nám není, po zimě bude brumla asi pěkně vyhládlej. Jdeme za ním asi hodinu, řveme jak na lesy, zpíváme z plna hrdla. A pak ještě i hodinu potom, co stopy odešly stranou do kopců. Ufff. Dpceůla adrenalin a rázem jsem zapomněla, jak jsem děsně unavená. Takže vlastně díky, medvěde!
Konečně dorážíme na silnici, odkud chceme stopovat. Docela bláhová představa, před týdnem jsme stopovali 80 km pět hodin a teď chceme za odpoledne dostat 300 km do Osla. Ale světe div se, páté auto, zubí se na nás Skot Charlie a jedem! Když se mezi řečí zeptá, kam máme na mířeno, s nesmělým úsměvem odpovídám, že daleký cíl je Oslo. Načež on se pousměje, aby nám oznámil, že tam má právě namířeno. Spadnou nám pusy až na zem. To je víc než klika... Příjemně poklábosím, je to fakt sympaťák a podobnej blázen jako my.
17. května - National Day
To je tady obrovská událost. Do roku 1814 bylo Norsko skoro 400 let pod nadvládou Dánska, 17.5. 1814 byla uzákoněna norská ústava, i když ještě do roku 1905 mělo Norsko společného krále se Švédy. Všichni, kdo mají kroj, vyrážejí ten den v kroji, kdo nemají, velmi slušně oblečení. Takže jsme s Lušťou s báglama na zádech, po týdenním pobytu v horách, byli v Oslu trochu za exoty. V každém městě se koná průvod, zejména dětí ze všech škol. Oslavy jsou fakt všude, ale v Oslu největší, proto jsme se rozhodli zůstat a nasát něco atmosféry. Bylo to trochu jak při MS, ucpaný ulice, lidi všude, spousta norských vlajek, jako by se předháněli, kdo jich bude mít na balkoně víc. Ale docela se mi to jejich vlastenectví líbilo.
 |
| královská rodina, 5 hodin mávají průvodu pod okny |
 |
| a to už bylo asi naposled Oslo |
