Skolla - španělský teror

Tolik očekávané konečně přišlo. Mám za sebou první kurs - Winter Forest. Sedím si tu u počítače, zachumlaná do deky - je mi zima, ještě že až teď doma, a říkám si, že se s vámi podělím o své španělské zážitky. Teda nejen ty, byly i jiné, ale jednalo se o výlet s opravdu hodně španělskou chutí.

Pěkně od začátku - měli jsme jednu hodinu ve škole, kdy jsme se učili číst v mapě, co znamená jaká barva, jaká značka...a ukázali si kam půjdeme - Skolla. Dostali jsme program kursu - v norštině, takže mi ještě leží netknutý v šuplíku, a seznam nejnutnějších věcí - ten už v Aj. Pak jsme se odebrali do školního skladu a nafasovali lopaty, sondy, lyže, vařiče a hlavně - sobí kůži! Řikala jsem si, sakra, takovej balík velikej navíc, mám dobrou károšku, kdo se s tim má tahat, ale řeknu vám, je to fakt paráda. Sice mám teď sobí chlupy absolutně všude, ale izolace je to úplně luxusní.
Dva dny před výletem už jsem nevydržela španělský nezájem o cokoli - bylo potřeba se domluvit na vaření, kdo co ponese, koupí, co všechno vzít ještě s sebou, a snažila se je nějak rozpohybovat, sepsala další seznam, že je taky dobrý mít s sebou baterku, lžíci, ešus...spoustu věcí, který nám přijdou naprosto normální, ale tušila jsem, že ne každýho by to mohlo napadnout. Jedinou odpovědí na mou snahu bylo: "světlo nepotřebuju". "Ale v pět bude tma...". To nevadí, to už budu spát". Začala jsem tušit problém. V předvečer odjezdu mi začali mí španělští přátelé psát, jestli bych jim nesehnala batoh, že nemají do čeho dát věci, že nemají z čeho jíst.... Myslela jsem, že mě trefí! A to jsme ještě ani nezačali...

Středa - venku krásných asi -10, lehce sněží. Nasedáme do auta a za asi dvě hodiny už se oblékám do postroje - napřed do toho lezu jak do sedáku, abych se rozhlídla kolem sebe a zjistila, že znalí Norové to mají navlečené na ramenou. Zapřahám se do saní, nahodím krosnu a vyrážíme vzhůru. Připadám si jako pes, táhnu, sáňky za mnou poslušně kloužou, nikde je nevyklopím. Nafasovali jsme tulení pásy, takže i do kopce to jde jedna radost.

připraveni vyrazit

teplíčko u ohně, v pozadí náš stan ve španělských barvách

je potřeba mít čím topit, aneb hlavně aby nebylo málo

Po příchodu na místo prvního nocoviště se nás ujímá norská dvojice a zasvěcuje nás do tajů zimního táboření - líbí se mi zvláště jedna vychytávka - v předsíňce stanu si vykopete asi půlmetrovou díru, takže můžete v pohodě sedět ve stanu, mít nohy jakoby dolů z postele a naproti vařit a nemuset u toho mít kolena u brady, dost pohodlný. Jsme poučeni, že je potřeba mít neustále dost vody, co si vzít na noc do spacáku, co nechat venku. Všichni všechno odkejvou. Přichází večer, Španělsko se baví a Lůca rozpouští sníh, vaří, rozpouští sníh a zase rozpuští sníh... Jako bavilo mě to, ale zas co je moc, to je příliš - zvlášť když je musim ještě prosit, jestli by laskavě mohli aspoň vypít ten čaj, co jsem uvařila. Zjistí se, že nikdo nemá světlo, jeden lžíci. Vrchol je, když mi Guillermo sedne zadkem zadělaným od sněhu do mýho spacáku. Fakt mám dost. Další den se na nás čeká "jen" asi 40 minut, když to konečně sbalíme, jdeme asi hodinu, abychom zase budovali další kemp.

Asistence potřeba úplně na vše... Všimněte si poloprázdného batohu

batoh na předcházejícím obrázku byl poloprázdný, protože Guillermo byl línej si ho zabalit a všechno narval na saně (který jsou rozbitý a nejdou pořádně zavázat). Všechno z nich padá, stan nesu kus cesty v ruce a tiše zuřim.

Mám dost, španělštinu nemůžu ani slyšet. Proto když se učíme kopat záhrab a různé nouzové bivaky, rozhoduji se, že je stav nouze. Asi dvě hodiny kopu a kopu, až mám krásné místo pro strávení nadcházející noci.

my snow cave - "lehce zabydleno" - ložnice se nachází vpravo vzadu, není vidět :-)

Večer si beru své saky paky a nechávám Španělsko napospas noci. Vařím, čtu si, přemítám a užívám samoty. Vyspím se lépe než ve stanu, je opravdu teplíčko.

ranní pohled ven

Ráno se ještě učíme pracovat se sondou a pípákem, ale je to jen takový rychlokurs, pak už sundaváme pásy a valíme dolů. Přes noc zase napadlo, je to paráda. Dokonce vidíme na chvíli i sluníčko!

vlevo tyčové značení - na konci je tyč obarvena na modro - lyžařská trasa

loučí se s vámi polárník Lůca a děkuje siru Josephovi, že jí celou dobu úžasně hřál