V království borovic

Wilderness of Femundmarka - tak vznešeně zněl název našeho dalšího putování. Jednalo se o náhradu za kurs Icefishing and Kiting, který nám zrušili. Nedělali jsme sice ani jedno z toho, ale zachovali alespoň původně plánované místo a navštívili tak další z norských (jak jsem včera ke svému úžasu zjistila 40!) národních parků. Femundsmarka se pyšní množstvím jezer a borovicemi pokroucenými do nejroztodivnějších tvarů, obklopuje podle průvodce Lonely Planet druhé, podle Knuta Egila třetí největší norské jezero Femund a je nejjižnějším místem, kde žijí v Norsku Laponci a chovají - co jiného než soby.Tajně doufám, že budeme mít štěstí...

Bylo nám řečeno, že pojedeme kousek za Elverum - asi 150 km. Já si pod termínem kousek představim výlet z Prahy tak maximálně do Mnichovic nebo do Benešova, ale tady je měřítko vzdáleností trochu jiné... A tak jsme po dvou a půl hodinách jízdy autem stanuli před informěční centrem NP, které přišla paní z tamní vesnice otevřít jenom kvůli nám. Po troše kultury jsme začali nabalovat batohy. Měli jsme hromadu společného materiálu, a tak jsem navrhla, že bychom si to mohli pěkně mezi sebe rozdělit (jak originální nápad), protože jsem správně tušila, že náš španělský přítel Willy (známý například z minulého příspěvku - fotka, jak leží na Knutu Egilovi), se rozhodně nepřetrhne, co se nesení nákladu týče. Ale nakonec to stejně neklaplo. A tak zatímco Willy si připadal hrdě, že nese kilo těstovin, klubíčko provázku a v ruce pilu, ostatní jsme se podělili o stan, plachty, zbylé jídlo na 2 dny, nádobí, sekery... Ještěže jsme šli jen asi 1,5 km, tak těžkej bágl jsem snad v životě neměla.

jde se na to

Tenhle kurs pro mě byl spíš než cokoli jiného učením se toho, jak nebejt pořád děsně akční. Nevim, jestli je to daný tim, že jsem se samými Španěly, kteří siestu vyžadují, nebo to tady takhle funguje, že lidem prostě stačí bejt v přírodě a nic nedělat. Když jsme každé odpoledne dvě hodiny tak mezi 16.-18. hodinou spali, docela jsem vzpomínala na naše nabitý kursy, kde se hraje s každou minutou a člověk si sotva stíhá před obědem umejt ruce.

Příklad dne:
9:00 vstávačka a setkání u ohně na snídani
11:00 začínáme balit na "túru"
12:00 vyrážíme na "túru" (*)
16:00 se vracíme a začíná siesta, Knut Egil, aniž by cokoli řekl, uléhá a na sluníčku usíná jako první
          hodinu si čtu, přijde mi škoda, spát, když je venku tak hezky
17:00 stále všichni spí, taky mi padaj víčka, odkládám knihu
19:15 procitám, ostatní kupodivu taky
20:00 začínáme společně vařit večeři
          sedíme u ohně a klábosíme
23:00 Knut Egil odchází spát první
23:30 jdu i já
02:00 Španělsko stále sedí u ohně a krafe, převalím se a spim dál - protože vstáváme zase už v devět! :-)

(*) túrou rozuměj 6 km procházku na přilehlá kopec. Hlavním cílem je učit se orientovat v přírodě, rychlokurs s mapou a buzolu proběhl. Vzhledem k tomu, že vrchol vidíme už ze základního tábora a je to na něj asi tak 3 km, nepřipadá mi to jako nejlepší tréninkový terén. Člověk ani nemá šanci se ztratit. Docela se usmívám, když stojíme přímo pod kopcem a Španělé pobíhají s buzolou a řeší, kde že je sever a kudy máme jít, děsně to porovnávají s mapou... A ještě víc mě dojmou, když jsme asi 50 m pod vrcholem a Willy vyhlásí, že si tam dámepauzu a pak to dorazíme. Takže krásně vychladnu, dá se do mě zima, po půl hodině občerstvování vylezeme na vrchol, abychom všechno znova vybalili a dali si druhou svačinu. Když navrhnu jít zpátky jinou cestou, ještě přes jeden vrcholek, Gonzalo mě málem ukamenuje, ale nakonec je přehlasován. O dalším prodloužení "túry" se natroufám zmínit a tak po šesti kilometrech přicházíme  na základnu a je na programu odpolední siesta,o které se mluví celou cestu zpátky....

Kvikk Lunsj na vrcholu - Djubsjöberget, 1110 m.n.m.

dalmatin landscape

horal k pohledání

Cestou zpátky jsme ještě potakli srandovního hlodavce lumíka. Konečně jsem zjistila, kdo mi dělal celou noc společnost a rejdil pod karimatkou a všude okolo. Dokonce když jsem se ve tři v noci vzbudila a vystrčila hlavu ze spacáku, dívali jsme se na sebe tváří v tvář. Ve tři v noci je tady takový světlo, že jsem dokonce viděla, že má žlutý záda. Jsou to nějaký zvláštní zvířata, který se vůbec nebojej a místo toho, aby utekli, zůstanou stát a někdy na vás ještě zuřivě pištět. Což jsme k našemu velkému nadšení měli šanci vidět v přímém přenosu.

Jsem z toho "nezaplněného" času ze začátku trochu šílená, ale začínám si zvykat. A občas to dokonce není úplně špatný.

Večer se mi podařilo ohni uvařit luxusní halušky, proběhla lekce španělštiny, výrazy nadšení a nelibosti chytám, ale plány, jak se tu naučím když ne norsky, tak španělsky, asi nedopadnou... Mañana!

večerní pohoda

Jednou z dovedností, kterou jsme se všuchni museli bezpodmínečně naučit, je, jak co nejrychleji odnutit kafe, aby se rychle usadilo v konvici a nemuselo se čekat, až se ty zrníčka usaděj. Jak nezbytné pro nás nekafaře... Ale jinak - kafe se to i na výletech pije na litry
...

Loučí se s vámi Willy a jeho bezedná studnice bláznivých nápadů, kterí k našemu veselí, někdy i zděšení hned realizuje. S blaženým úsměvem "hasí" oheň. Ne proto, že by snad tušil, že by to bylo potřeba udělat, něž opustíme kemp, ale protože hodit kus ledu do ohně je tak vzrušující... :-) Adiós amigos!

A - překvapení na závěr - na silnici potkáme dvě stádečka sobů, auta se nebojí, krásně si je prohlížíme, dokud Willyho nenapadne, že vystoupí z auta, aby jim dal kus sušenky a mol si je líp vyfotit. Jsou pryč...