Hody hody

S novými články to zrovna hody nejsou. Ale je to asi známka toho, že se pořád něco děje a já tím pádem nestíhám psát... taakže...

Před Velikonoci a tím pádem doslova těsně po návratu z Hardangerviddy jsem přivítala velmi milou a zároveň asi jedinou návštěvu. A sice rodinnou. A spíš přivítali oni mě a sice na nádraží v Oslu. Po krátké exkurzi zdejší metropole, kde už bych skoro mohla dělat profi průvodce, jsem se dokázala vmáčknout do našeho téměř po střechu naplněného forda. Když jsme s mamkou začaly pak před barákem vybalovat kufr, vypadalo to, jako kdyby právě přijela pojízdná sámoška - paštiky, kus kus, polívky, hostince, sýry, lovečák, taky vínko a pan becher a spousta dalších dobrůtek. Hlady rozhodně nezahynu.

Další ráno jsme se vydali směr západní pobřeží, prvním cílem bylo staré hanzovní město Bergen, jehož křivé domečky v přístavu jsou právem zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. 500 km, 8 hodin - takové skóre vyplivl plánovač trasy. Nechápala jsem, jak je to možné. Ale vskutku, jedna z hlavních norských silnic se vine podhůřím Jotunheimenu, výhledy jsou krásné a když jedete celou cestu průměrně tak 70 km/hod, protože víc vám značení nedovolí, máte opravdu čas se dosyta pokochat. Zvládli jsme i nejdelší tunel světa - 24,5 km.

Spaní venku, aby si rodinka okusila opravdové Norsko (ani nemrzlo a dokonce ani v Bergenu nepršelo, takže tak úplně opradický to nebylo)  a ráno jsme natěšení dorazili do Bergenu. Velikonoce, všude spousta lidí, mám seznam zajímavostí, které stojí za to navštívit, čeká nás nabitý den. Taková byla představa. Ale pozor - tady se o Velikonocích, teď konkrétně mluvím o pátku,  nepracuje. A to skoro nikde. Všechna muzea zavřená, ferry is on holiday, jedině snad obchod se suvenýry, rychlé občerstvení a akvárium držely čest.

Přejezd do Stavangeru, 180 km, 4 hodiny. Do toho ale dva trajekty, na které samozřejmě čekáme a je z toho výlet skoro na celý den. Zpestřujeme si ho skutečně ledovou koupelí. Trajektem jedu ve dne poprvé v životě a docela mě to baví. Do Stavangeru přijíždíme asi až ve čtyři hodiny odpoledne, a tak už je vše opět zavřené, což by se stalo i nebýt Velikonoc, tady se málokdy dělá déle než do čtyř, mají to dobře zařízený. Před muzeem nafty se se ségrou vyřádíme na hřišti, které je udělané ze součástek potřebných na těžbu ropy, docela zajímavý nápad.

Není to nikterak zajímavé město, čest zachraňuje přístav, kde je sice jen pár domků, ale dýchají příjemnou pohodovou atmosférou. Chtěli jsme se občerstvit v přístavní hospůdce, ale bylo všude beznadějně narváno. Ale skutečně beznadějně.

A tak jsme se vydali hledat místo, kde složit hlavu. Zas tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, to není, ale byli jsme víc než úspěšní. Spaní u jezera, nad námi se tyčila skála, krásný západ slunce, nikde nikdo.

Zlatý hřeb výletu - Preikestolen - skalní útes tyčící se 600 m nad fjordem. Výšky mi fakt nevadí, ale tohle je opravdu dech beroucí podívaná. Škoda jen, že je to tak turisticky profláklé místo a lidí tím pádem i mimo sezonu víc než na Václaváku. Ale i tak to stálo za to. Rozhodně.

Nejjižnější bod Norska s právě rozsvíceným majákem v západu slunce a to už je opravdu všechno. Ranní trajekt a zase jsem osiřela.

Ale ještě ne docela, s Lušťou jsme si udělali pěkné tři dny lezení, plavání a taky pádlování centrem města...