A nakonec brod

Prezentace ve škole, okopírovat mapu, nafasovat zbrusu nové kolo, KPČ se Zdendou v místním skanzenu, úklid kuchyně, úklid koupelny, namazat svačinu, zabalit, úklid pumy v pokoji, 19:20 vybíhám z pokoje. 19:26 jede vlak. Na schodech zjistím, že nemám bundu. Sakra. 19:23 vybíhám podruhé z pokoje. Ještěže to mám asi 300 m na nádraží. Vlak přijíždí 19:36. Úleva. Čeká mě 8 hodin cesty. Přestup v Oslu, kde se ještě potkám se Zdendou, který má namířeno do Bø. Když nastěhuju všechny svoje saky paky do dalšího vlaku, na sedadle mě čeká spací balíček - deka, nafukovací polštářek, klapky na oči a špunty do uší. Docela luxusní službička. A to mají v každém nočním vlaku. Všechno si to pak člověk může nechat. Nic moc ekologie, ale spát na Hardangerviddě na dece a s polštářem nebylo špatný. Jít pak v noci na záchod a vidět všechny spolucestující s klapkama na očích je celkem sranda.

stihla bych to

V Drammenu přistoupí Lušťa, chvíli kecáme, pak taky nasadim klapky a snažíme se něco málo naspat. 4:15 vystupujeme ve Finse. V tuhle hodinu bych tam nečekala ani nohu, ale spolu s námi vystupuje snad půlka vlaku. Je čas Velikonoc a ty Norově tráví tradičně na horách. Naše obavy, že nebude sníh, vzaly rychle za své. Mlha, vítr, hromady sněhu a drobné sněžení, tak nás přivítá nejvýše položená železniční stanice v Norsku.

Protože se v čekárně nechytáme, je narváno, čekáme na rozednění ve vstupu hotelu, odkud nás naštěstí vyženou až po snídani a když už je světlo. Aspoň jsme donuceni vyrazit do toho nečasu.

Celý den se kloužeme v mlze, fičí, ještěže měl Lušťa geniální nápad naobědvat se ve sněhové jeskyni, kterou jsme cestou potkali. Je asi 11 hodin, my už máme ujito skoro 20 kilásků, přijde nám to dost neuvěřitelné a vzhledem k počasí se rozhodneme začít vybírat místo na spaní. Vybíráme důkladně, ale moc není z čeho, fičí všude, za jedním balvanem je to lepší, a tak je náš. To ještě nevíme, že na dva dny. dyž se následující ráno vzbudíme, těžko vylézt za stanu, jsme zavátý a fouká snad ještě víc. Rosnička Zdenička nás na dálku informuje, že počasí bude takové celý den, a to fakt nemá cenu opouštět teplo stanu, natož balit. Je to poprvé v životě, co mě počasí uvězní na celý den ve stanu. Akorát chviličku odpoledne se vítr smiluje a dovolí nám vylézt ven, uvařit a postavit obrannou zeď proti dalším poryvům.

mha přede mnou, mha za mnou

stavíme, odpoledne

po ránu

Další den ráno nevěříme vlastním očím. Bezvětří, klube se sluníčko, vypadá to na azuro, ba co spíš, na palermo. Nadšeně balíme, nadšeně lyžujeme, hřejeme se, potkáváme spoustu lidí, užíváme si to.

to jsou pamorámata!

trochu raubíři

Večer se nám podaří utábořit se ne na sněhu a je to dost luxus. Vyhříváme se na mechu dokud slunce nezapadne. Kousek od nás táboří musheři se smečkou snad 30ti psů. Zpočátku se mi to zdá bezva, pejsánci roztomilí, když ale štěkaj celej večer, už ta zas takoví mazlíčci nejsou. Musí to bejt docela na palici celý dny mezi nima.

fakt pohodánky

Další den čekáme na azuro až do večera, ale kdo si počká, ten se dočká. Aspoň jsme se už tolik nespálili. Můj opalovací krém totiž není opalovací, ale jen zimní proti mrazu, což nás moc nezachrnání, když je na sluníčku asi 30 stupňů. A tak si mažeme držtičky Lušťovým labelem.

sluneční siesta

poslední výhledy

Poslední ráno stojí za to, čeká nás už "jen" sjezd na nádraží. Rozvoraná cesta je po ránu totálně zmrzlá, a tak je to fakt doslova vo hubu. Bála jsem se dost, nicméně největší tlamu hodil Lušťa a hned dvě. Já bych vyhrála asi jedině, kdybych na závěr spadla do potoka. A přiznám se, že moc nechybělo.

hotovo

 Tak a to byla HARDANGERVIDDA - největší náhorní plošina v Evropě.

Play of the Black Grouse

Neměla jsem ani tucha, cože to v tom rozvrhu máme. Představovala jsem si skutečnou hru, noční plížení kolem rozpadlýho kostela, dobývání pevnosti... Mýlila jsem se velmi - jeli jsme totiž pozorovat ptáky.
Když jsme v učebně nafásli dalekohledy, udělalo se mi trochu zle při vzpomínce na loňskou zoologickou exkurzi ve Veselí, kde jsme celý den chodili kolem rybníka a viděli tak tři kachny, dělala jsem, že se dívám, jen proto, že se dívali ostatní. Tohle pozorování bylo ale o něčem úplně jiném...
 

Učitel Knut Egil (jehož jeden ze Španělů neustále nazývá Nut /čti Nut/ - a já se můžu počůrat smíchy) nám doporučil vzít si lyže. Jak jsme tak jeli mezi loukami a poli, kde byly tak maximálně louže, připadalo mi to trochu postavený na hlavu, ale věděl, co dělá. Po důkladném namazání klistrem (hezky ve spreji, aby si Norové neumazali ručičky...) jsme vzali lyže do ruky, takže jsme se stejně zapatlali, někteří je hodili na ramena, ve vlasech taky dobrý....

Ťapali jsme blátem asi kilák, a světě div se, pak se opravdu nechalo lyže nazout. Paráda! Mělé zpestření v podobě výroby naběračky z březové kůry, překonání tekoucího potoka - konečně jsem vyzkušela vodní lyžování, chůze po mechu - samozřejmě také na lyžích a už jsme byli u Skihytty, našeho útočiště pro následující noc. Tedy její část. Uvařili jsme si kafíčko, v plánu bylo učit se rozdělávat různé typy ohňů, ale skupinu ovládla španělská siesta, taky dobrej program. Pak vaření společné večeře - finská specialita Motti og flesk (dříve bylo toto území totiž osídleno Finy). Ulehli jsme brzy, abychom ve 2:30 mohli vstát, skočit do lyží a za svitu měsíce se přes bažinu odebrat do našeho příbytku, přezdívaného honesně spruce hotel. S vypětím všech sil se mi podařilo neusnout a po asi půl hodině dorazili. Tetřívci v celé své kráse, kterou jsme prozatím díky tmě neviděli. Skotačili asi půl hodiny a pak jako na tajný povel, najednou všichni zmizeli. Už se mi nepodařilo udržet víčka, a tak mě asi za hodinu vzbudilo znovu ptačí dovádění. Devět samečků a jedna samička jako na dlani. Prý spolu tentokrát moc nebojovali, ale i tak to byla hezká podívaná. Seděli jsme jako zařezaní, zachumlaní ve spacácích, mlčky si předávali dalekohled a nepozorováni pozorovali ptačí hru. Až na Gonzala, který to skoro celý prospal.

V sedm jsme se vrátili zpátky na základnu. Zapomněla jsem vám říct, že na tenhle kurs s námi vyrazil Zdenda, což byla pro mě hodně příjemná změna. Mít vedle sebe někoho stejného založení... A tak jsme ráno vymysleli, že se půjdem koupat. Guillerma jsme nalákali, ať jde s námi, je pro každou akci a obvykle dost pobaví svou dětskou bezprostředností. Je mu 22, má 2 metry, ale chová se většinou jak malej Jarouš. Všechno chce vždycky zkusit a tak s námi šel i týhle pakárny. Jezero bylo samozřejmě ještě zlehka zamrzlý, a tak jsme si sekerou prosekali ledovou vanu. Byla to opravdu rychlá koupel. A samozřejmě jedinej, kdo se probořil do ledu, byl Guillermo. Bylo tam asi 20 čísel vody a svým kouskem na útěku opět nezklamal.

Dopolední program byl jasný - siesta. Jarní lyžování zpět k autu a ještě před návratem do Elverum nás čekalo milé pohoštění - vafle a kafíčko u rodičů Knuta Egila. Mooc příjemné zakončení kursu.

Do-kolečka do-kola

Lyže? Kolo? Lyže? Kolo?

KOLO!!!

A volba to byla víc než vynikající. Takhle parádně jsem asi ještě cyklistickou sezónu nezahájila. Zrušili nám kurs Icefishing and kiting, čímž mě teda mimochodem dost naprdli, ale náhradní program se našel a možná byl ještě zajímavější... Vypravila jsem se do Bø za Zdendou, z plánovaných čtyř dnů se nakonec vyklubalo devět. Běhali jsme, jezdili jsme, polezli jsme, užívali si konečně opravdu hřejivých slunečních dnů.  A oba jsme byli celkem rádi, že jsme lyže nechali v koutě, bylo hodně příjemný sednout do sedla a šlapat tající a probouzející se norskou přírodou. Taky bylo příjemný vynechat můj bláznivej nápad, že bychom někde přespali a jeli na vícedenní výlet. Spali jsme pod střechou jako lidi a přes den řádili venku. Aspoň konečně Armiadi (můj indonéský spolubydlící) nemá šoky z toho, že jsem se čtyři dny nemyla :-)

Aby člověk v Norsku mohl naplnit všechny složky turistiky, tedy i tu lkulturně - poznávací, musí si fakt pořádně máknout. To není jako u nás, že by v každým lese byla schovaná zřícenina, v každý vesnici pěknej kostelík. Kostelíky tu mají sice taky, ale tak maximálně 100 let starý, jsou hezký, ale žádná dlouhá historie jak jsme zvyklí. Za kulturou to mají všude daleko, ale příroda je krásná téměř všude. A občas se krajinný ráz mění i dost rychle. Jedete si lesem, podél jezera, to je normálka, ale najedou fik a vypadá to jak v nějakým fjordu, strmá skála nade mnou, nestačim zírat kolem sebe.

Taky Telemark kanál se mi dost líbil, kdysi sloužil jak jinak než k plavení dřeva, dnes už pouze výroba elektřiny a turistická atrakce. Ale pěkná. Lodičkou jsme se nesvezli, ještě je před sezónou, takže si nekoupíte nikde ani pohled. Všechno jsme to odšlapali na kole, já byla každej večer dost mrtvá, ale taky dost spokojená.

Heddal - největší norský dřevěný kostel

tudy opravdu vede cyklostezka

Telemark kanál

pááááni!

jo a ještě jsem vám zapomněla říct, že jsme byli v lanáči....

Jak jsem tu byla nadšená z lyžařské sezóny, tak ta caklistická se zřejmě nenechá zahanbit. Dokonce to vypadá, že nám ve škole i půjčí slušný kola, tak už se těšim. Ale aby si lyže ještě trochu užily, oprášim je a v úterý vyrážíme pozorovat ptáky - máme postavený příbytek ze smrků, kam se půjdeme na noc schovat a ráno by měl nastat ptačí koncert, tak jsem na to zvědavá. A v pátek hurá na Hardangerviddu, to si budou lyže chrochtat! Snad, když se totiž podívám z okna, nechce se mi věřit, že je ještě někde sníh, asi budu s lyžema na ulici vypadat jako dobrej exot. Po deseti dnech jsem se vrátila do úplně jiného městečka, zjistila, že před školou máme kruháč, že kolem řeky je to hezký a ve městě to bylo hezčí předtim. Co všechno změní mizející sníh....