Když jsme v učebně nafásli dalekohledy, udělalo se mi trochu zle při vzpomínce na loňskou zoologickou exkurzi ve Veselí, kde jsme celý den chodili kolem rybníka a viděli tak tři kachny, dělala jsem, že se dívám, jen proto, že se dívali ostatní. Tohle pozorování bylo ale o něčem úplně jiném...
Učitel Knut Egil (jehož jeden ze Španělů neustále nazývá Nut /čti Nut/ - a já se můžu počůrat smíchy) nám doporučil vzít si lyže. Jak jsme tak jeli mezi loukami a poli, kde byly tak maximálně louže, připadalo mi to trochu postavený na hlavu, ale věděl, co dělá. Po důkladném namazání klistrem (hezky ve spreji, aby si Norové neumazali ručičky...) jsme vzali lyže do ruky, takže jsme se stejně zapatlali, někteří je hodili na ramena, ve vlasech taky dobrý....
Ťapali jsme blátem asi kilák, a světě div se, pak se opravdu nechalo lyže nazout. Paráda! Mělé zpestření v podobě výroby naběračky z březové kůry, překonání tekoucího potoka - konečně jsem vyzkušela vodní lyžování, chůze po mechu - samozřejmě také na lyžích a už jsme byli u Skihytty, našeho útočiště pro následující noc. Tedy její část. Uvařili jsme si kafíčko, v plánu bylo učit se rozdělávat různé typy ohňů, ale skupinu ovládla španělská siesta, taky dobrej program. Pak vaření společné večeře - finská specialita Motti og flesk (dříve bylo toto území totiž osídleno Finy). Ulehli jsme brzy, abychom ve 2:30 mohli vstát, skočit do lyží a za svitu měsíce se přes bažinu odebrat do našeho příbytku, přezdívaného honesně spruce hotel. S vypětím všech sil se mi podařilo neusnout a po asi půl hodině dorazili. Tetřívci v celé své kráse, kterou jsme prozatím díky tmě neviděli. Skotačili asi půl hodiny a pak jako na tajný povel, najednou všichni zmizeli. Už se mi nepodařilo udržet víčka, a tak mě asi za hodinu vzbudilo znovu ptačí dovádění. Devět samečků a jedna samička jako na dlani. Prý spolu tentokrát moc nebojovali, ale i tak to byla hezká podívaná. Seděli jsme jako zařezaní, zachumlaní ve spacácích, mlčky si předávali dalekohled a nepozorováni pozorovali ptačí hru. Až na Gonzala, který to skoro celý prospal.
V sedm jsme se vrátili zpátky na základnu. Zapomněla jsem vám říct, že na tenhle kurs s námi vyrazil Zdenda, což byla pro mě hodně příjemná změna. Mít vedle sebe někoho stejného založení... A tak jsme ráno vymysleli, že se půjdem koupat. Guillerma jsme nalákali, ať jde s námi, je pro každou akci a obvykle dost pobaví svou dětskou bezprostředností. Je mu 22, má 2 metry, ale chová se většinou jak malej Jarouš. Všechno chce vždycky zkusit a tak s námi šel i týhle pakárny. Jezero bylo samozřejmě ještě zlehka zamrzlý, a tak jsme si sekerou prosekali ledovou vanu. Byla to opravdu rychlá koupel. A samozřejmě jedinej, kdo se probořil do ledu, byl Guillermo. Bylo tam asi 20 čísel vody a svým kouskem na útěku opět nezklamal.
Dopolední program byl jasný - siesta. Jarní lyžování zpět k autu a ještě před návratem do Elverum nás čekalo milé pohoštění - vafle a kafíčko u rodičů Knuta Egila. Mooc příjemné zakončení kursu.
Žádné komentáře:
Okomentovat