Luka, a moose!

Nový týden začal velmi vydařeně. V pondělí jsem vstala tzv. zadelí napřed a už od začátku jsem absolutně ke všemu, co se ten den mělo stát, zaujala naprosto negativní postoj. Měli jsme hrát nějakou hru (na kterou jsem se díky své náladě moc těšila) a představa, že jdu zase mezi Nory, kteří neustále mluví norsky (zvláštní, že...), ale to třeba i když jsme ve skupině jen tři. To se člověk cítí opravdu hodně být součástí společnosti. Aha - smějou se, asi něco vtipnýho, měla bych se taky aspoň usmát? Na znamení, že je poslouchám a jsem moc ráda, že tam s nimi můžu být? Uf, dorazila chvíle, kdy už jsem toho fakt měla plný zuby a vypadalo to, že snad začnu stříhat metr, kdy už pojedu domu. Ještěže žádnej nemám :-)

Ale už jsem zase na koni, a tak vám můžu teď už s úsměvem říct, že ta hra byla fakt pěkně blbá. Byli jsme rozděleni na 4 kontinenty, který bojovaly proti sobě, stavěly hrady, dobývaly si je, v týmu byly určité role - dělník, útočník, obránce, diplomat, prezident... Očekávala jsem velkou strategickou bitvu plnou akce. Bohužel jsem už od začátku netušila, co se děje, nepostřehla ani začátek hry, protože kromě několika přestřelek, kdy jsem byla párkrát ostře trefena koulí, se za celou hru skoro nic nedělo. Když pominu některé extra úkoly, které jsme v průběhu hry dostávali - jako třeba - každý tým má za úkol udělat 5000 sněhových koulí, ano čtete dobře, slovy pět tisíc. V pěti lidech to fakt jde od ruky. Chápu, že může být do hry zapojen prvek uvedení účastníků do jakéhosi nepohodlí, ale tohle byla silná buzerace i na mě. Když jsem uplácala 200 kouliček, radši jsem se zdejchla. K mému neblahému překvapení hra trvala DVA dny! Oh no... A to ještě chtěli, abychom tam spali, že se bude hrát i v noci! A tak jsem si zkusila, jak v klidu na něco hodit bobek a nemít z toho vůbec žádný nervy, šla jsem s klidem spát do svý psotele a fakt o nic nepřišla... Další den jsem přežila odpočítáváním minut, kdy už bude konec a já budu moct přestat předstírat, že již 15. hodinu se zaujetím stavím hrad, který nám v nepravidelných periodách naši soupeři ničili. A já celou dobu netušila, co se děje, co mám dělat, kam si mám stoupnout, jestli taky můžu házet koule...

Nenamotivovaná, nenatěšená, jsem se ve středu vydala s Friluftsliv class na trip kamsi na sever do hor neznámého jména. Klimbám, klimbám a najednou - "Luka, a moose!" Fakt tam byl, los v celé své zimní parádě bez parohů a čučel na náš stařičkej minibus jak tele na nový vrata. Luka bylo mně adresované oslovení, jindy taky Luska, Lučka, slyšim téměř na cokoli.

Výlet jsem poctivě plánovali - napsala jsem se do extreme group, která půjde nejdelší trasu a celou na těžko, ostatní měli stavět basecamp a spíš než chodit, tak rybařit. Jenže plán selhal už před startem, protože místo 14 studentů jelo 7, a tak nemělo smysl to ještě dělit na mení skupiny. A tak jsme jeli autem všichni pěkně pospolu, a když jsme po několika pokusech, kdy silnice skončila slepě v závěji, v jedné z nich opravdu uvízli, Kristian se rozhodl, že to tam necháme rovnou takhle zaparkovaný a odtud půjdem. Takže ještěže plány byly... Napatlali jsme lyže klistrem, někteří se zadělali od hlavy až k patě a vyrazili kamzičí stezkou s cílem dostat se nad hranici lesa a zorientovat se v terénu. Jenomže po několika hodinách ťapání vzhůru, kromě toho, že celkem foukalo, začalo ještě pršet, a tak jsme se rozhodli rozbít tábor. Ve čtyři bylo postaveno a vypadalo to na hodně dlouhou noc. Byl tam ale obrovskej smrk s větvema až na zem, který když se trochu prosekaly, vznikl útulný domeček, rovnou bylo čím topit, a tak jsme strávili společenský večer o ohně. Oheň 50 m od lesa? Tady to evidentně neplatí...

Přes noc něco málo nachumelilo, déšť předchozího dne pěkně zmrzl, takže jsem ráno čistila ze stanu asi centimetrovou ledovou krustu. Konečně se nám opravdu podařilo dostat nad hranici lesa a docela jsme se divili, jak je jezero, ke kterému jsme se chtěli dostat už první den, ještě dost daleko. Hoodně foukalo a bylo to celkem náročný, ale cíl byl dosažen. Dvě hodiny odpoledne a tábor znovu stojí.

A jéje, tady ani oheň nepůjde... A tak i přes opravdu pořádný vichr vyrážíme s mojí spolubydlící a Kristianem na menší výlet, ostatní zůstávají v teple stanů. V takovým vichru jsem asi ještě nešla, když jsme jeli z kopce, pěkně nás to brzdilo, chvílema úplně zastavovalo. Což mi moc nevadilo, protože na běžkách žádnou super rychlost ve sjezdech skutečně nevyžaduju.

Vestnubben, 1136 m.n.m.

Po další dlouhé noci - to se mi na tom zimním táboření fakt líbí, že se člověk, pokud mu není zima, opravdu pořádně vyspí, jsme si přivstali a už v devět vyráželi na cestu zpět k našemu zapadlému vozidlu. A že to nebyla cesta vůbec jednoduchá... Takovou kličkovanou mezi stromama s batohem na zádech, ještě navíc z kopce, to jsem ještě nezažila. Vyžadovalo to neustálé soustředění, na každý krok, každý sebemenší pohyb. Těch pádů... ale fakt jsem si to užila, i když pak po příjezdu k autu měla nohy pěkně vybrnkaný.

kudy tudy cestička?

Víkend trávím zase v teple pokojíku, a protože už se tady asi taky blíží jaro, ještě využívám posledních možností prohnat trochu běžky ve stopě...

Praxe v pohádce

V pondělí nám začala "praxe" na místní Folokehøgskule. Říkám "praxe", protože se jedná spíš o to, že se účastníme různých předmětů a koukáme, jak vlastně tahle škola funguje, ne že bychom sami vedli hodiny.

Folkehøgskule je typ školy vyskytující se asi jen tady na severu. Já bych to ani školou nenazývala. Je to takový mezistupeň mezi střední a vejškou, na jeden rok, bez jakýchkoli zkoušek, důležitá je jen docházka a aktivní přístup. Studenti si zvolí svou třídu, hlavní směr, kterému se budou věnovat - African class, Norwegian culture, Snowboard, Friluftsliv, Theatre, Band, Art, Photographer, Backpacker. A pak si ještě vybírají doplňkové volitelné předměty - lezení, lyžování, volejbal, házená, yoga, tanec, posilování, klavír, kytara, zpěv, práce se sklem, výroba nožů, výroba vlny, norština, photoshop... Zní to jako nabídka domu dětí a mláděže. Studenti ve škole i bydlí. Zatím jsem toho moc nezjistila, ale asi mají docela tvrdý režim - kontrola úklidu pokoje, služby v kuchyni... A každé ráno se celá škola schází na ranním setkání, nazývají to Word for today. Tenhle týden mají divadelníci připravené monology, jindy se třeba zase něco čte, vzkaz, poselství dne, básnička, každý může čímkoli přispět... Vyřídí se pár rychlých organizačních věcí a na závěr si společně zazpívají. Když nám o ton jeden z učitelů říkal, připadalo mi to takový šroubovaný, americký - pojďme dělat, že nám je spolu dobře. Ale ono je to fakt docela příjemný. Několikrát dokonce seděl jeden učitel u vstupu a každého, kdo přišel, poplácal po rameni a popřál mu dobré ráno. Opravdu je to ráno hned příjemnější. Jo a mají školu i v sobotu. "Školu". Z našeho pohledu je to takový flákací rok. U nás je to asi nemyslitelné, každý chce ce nejdřív dostudovat, aby se mohl sám začít živit, tohle se zdá jako ztracený rok. Ale když se na to člověk podívá z trochu jiného úhlu, může to být do života taky docela přínosem. 

A tak už jsem si zkusila pracovat se sklem, přiučila se něco norštiny a v úterý se vydala na Trysil učit se telemark. Strašně jsem se těšila, ale zase jsem byla trochu zklamaná. Dvě tři cvičené na začátku a děláme oblouky. To tady sakra nic neučej jinak než stylem "tak to prostě dělejte"? Tak jsem se s tim tak různě sama plácala. Každopádně je to zas něco jinýho, jsem ráda, že jsem si to zkusila, a když se mi povedl pěknej oblouk, tak to byl docela dobrej pocit. Ale úplně děsně mě to nenadchlo, což je asi dobře, protože aspoň po návratu domů nebude hned shánět telemarkový vybavení. Stehna mě teda bolely pořádně. 

neuměla jsem to na sjezdovce a hnali mě do boulí? díky, ani ne...

No a protože jsem se samozřejmě přidala ke třídě Friluftsliv (Španělé si ji kupodivu nevybrali a mně to ani moc nevadilo :-)), tak jsem s nimi hned ze středy na čtvrtek vyrazila na malý snow cave trip. Moc jsem od toho nečekala a vyklubal se z toho zatím asi nejhezčí výlet, co jsem tady absolvovala. 

Konečně jsem se totiž podívala do hor. Bylo mrazivo a nádherně slunečno. Jen kopce a my. Šli jsme na lyžích asi kilák, kde jsme si v malém údolí vykopali ve skupinkách záhraby. Dost jsme si mákli, ale přišli mi, že se nám opravdu povedl. Škoda, že jsem si udělala postel hlavou dolů a celou noc se bála, že vypadnu. Moc jsem se nevyspala, ale bylo teplo. Když jsme dokopali, asi po třech hodinách, sluníčko stále ještě krásně hřálo, a zatímco ostatní lenošili a vyhřívali se, neváhala jsem a vyrazila do kopců a užívala si ticha a hry barev zapadajícího slunce.

Škoda, že ráno jsme jen sbalili bágly, zničili záhraby a sjeli dolů zpátky k autu. Slunce se zase činilo a mně se z těch hor vůbec, ale vůbec nechtělo...

Výlety s klukama

To mi jde :-)

V neděli po skončení MS jsme pomalu sbalili stan a šli na metro, v klidu, že už jsou všichni dávno pryč. Co vás svět nemá! Frontička, stále ještě. A to už bylo asi 3 hodiny po skončení závodu. Ale šlo to rychle a už jsme frčeli dolů. Frčeli teda jenom chvíli, protože jak to šlo rychle na odjezdu, bylo na trati spousta vlaků, a tak jsme pořád někde stáli. Vzduch začal být značně vydýchaný a do toho se ještě vagónem počala linout vůně benzínu. Lehce jsem znejistěla - mám přece v batohu vařič benzíňák, ale ne, to je přece blbost, vždyť jsem tu láhev zavřela pořádně... Nedá se to vydržet, všichni jsme lehce omámení výpary a když konečně vystoupíme ven, se mnou to málem švihne. Benzínový odér se za mnou táhne a je to jasný. A tak v duchu počítám, co všechno bude politý a na vyhození, a z představy péřovýho spacáku nasáklýho benzínem se mi chce fakt skoro brečet. Tak to na nádraží všechno vybalíme a mně se obrovsky uleví. Benzín je sice všude, ale pytlíková metoda nezklamala, měla jsem vše podstatné v igelitových taškách. UF! Můžeme tedy směle vyrazit na plánované sněžnicové putování.
Jenže - bus nám vlivem zpoždění metra a benzínové pohromy ujel. Změníme plán, pojedeme jinam a vlakem. Ten jede za 20 minut a pak až skoro za 2 hodiny. Usoudíme, že za 20 minut to nestihnem a tak v klídku procházíme teď už vylidněnou hlavní třídou. Když jsme asi v půlce cesty k nádraží, zjistíme, že by se to stihnout dalo. Makáme ze všech sil, už skoro kupujeme jízdenky, když náhle zjistíme, že zamýšlený vlak jede jen ve všední dny. Je neděle... Jdeme se podívat, jestli nejede nějaký bus. A hele - jede a dokonce tam, kam jsme chtěli jet původně. Docela rychlý změny plánu i na mě, ale hlavně že jedeme.

Další plán je postavit stan kousek za městem, kam dorazíme, a ráno vyrazit do kopců. Šlapem, šlapem, vyhlídnem si louku, kde složíme hlavu a najednou - postavený teepee. Hurá, konečně dneska taky něco vyšlo. Neváháme, spíme tam a šetříme síly. I tak jdeme spát asi v jednu. A pak že se člověk v zimě venku pořádně vyspí.

Ráno se rozdýcháme hodinovám výšlapem do kopce, stoupáme od moře do asi 400 mnm, tak si docela zafunim. Váháme, jestli se vydat na královskou vyhlídku. Hodíme batohy za strom a jdeme na lehko, stojí to za to. Pohled na fjord, v dáli kopce. A to ještě nevíme, že to je poslední výhled, kterým se kocháme. Pak už převážně oblačno až zataženo až mlha.

A pak už prostě putujeme. Ze začátku spíš po cestách, upravených, běžkařských, to nás moc nebaví. Když pak ale úplně zmizí značka (spíš je teda chyba v mapě, opět opěvuju KČT), a my se brodíme po kolena ve sněhu, i přestože mámě sněžnice, tak si řikám, že ty cesty taky mají něco do sebe.

Kempujeme na dost pěkných místech. Jedno bylo dokonce tak pěkný, že tam několik nocí před námi spal i pan sob a pořádně to teda rozválel, chuligán. Zdenda je stavitel ohniště, já záchoda, vždy samozřejmě s výhledem, na ten první jsem obzvlášť hrdá. :-)
Druhou noc spíme na ostrově, jako Robonsoni, dobrodrůžo. Dost jsem se bála chodit po jezeře a že tady ty cesty většinou přes jezera vedou. Zvlášť po Zdendově vychytávce, že když se odhrabe trochu sněhu, je nad ledem ještě povrchová voda - sice fajn, že nemusíme pít rozpuštěnej sníh, ale chodit v tom a propadat se mi na pocitu jistoty fakt moc nepřidalo.

Ale když vykoukne sluníčko, je to hned veselejší. Až do té doby, než se vám opět ztratí značka. Ještěže je v mapě na sever od nás silnice, dojdeme na ní a půjdem kousek po ní. Joo, u nás by to tak možná bylo, ale v Norsku, silnice sice je v mapě, ale ve skutečnosti neexistuje. A tak nezbývá než nastavit azimut a vyrazit skrz les. Po chvíli, docela dlouhé chvíli, namáhavého ťapání prašanem a pralesem se kupodivu dostáváme zpátky na značku. Docela orienťáci. Nadšeně pokračujeme dále, já až do tý doby, než mě šíleně začnou štvát sněžnice. Lepí se na ně strašně sněhu a já kráčim neustále jak na chůdách. Odřu si paty a chvílema začínám bejt lehce vzteklá. Oběd ale emoce trochu uklidní.

Moc lidí nepotkáme, jeden pán je z nás fakt vykulenej, že jsme pro něj překvapení dne. A všichni se děsně strachujou, jestli máme všechno, co potřebujem. Jakoby nikdo jinej než Norové neuměl spát venku. I třetí noc trávíme na břehu jezera, znovu děláme ohýnek a pokoušíme se péct, ale hlavně aby nebylo málo, dáme moc vody a z těsta je břečka. Na klacek to nenamotáme, zkusíme to aspoň na víčku od ešusu, ale výsledkem je akorát šíleně zapatlanej ešus a připálený víčko.
Poslední den nás čeká pěkná štreka, ale už je to spíš z kopce, a tak si s tím hravě poradíme. Taky proto, že už se ráno neválíme ve spacáku a nebalíme do jedenácti, ale kolem desáté skutečně vyrážíme. V plánu je další vyhlídka. Kdyby nebyla mlha... Tak zařadíme alespoň KPČ v podobě dřevěného kostelíka a utáboříme se znovu u jezera. Tektokrát už skoro v Oslu s výhledem na velký můstek Holmenkollenu.

Poslední den v Oslu je v plánu kultura, i když my dva po šesti nocích venku skutečně příliš kulturně nevypadáme. Snažíme se moc nesundavat kulicha a konečně jdeme navštívit Muzeum lyžování. Holmenkollen zeje prázdnotou, nikde ani noha. Docela kontrast. V muzeu se nám líbí, strávíme prohlídkou přes dvě hodiny a zakončíme ji na věži velkého skokanského můstku. Škoda, že zas není nic vidět. Je to fakt vejška, znovu ty skokany nechápu. Pak si dáme ještě na gauči u záchodů poslední bramborovou kaši - náš tradiční oběd a valíme dolů do Osla. V rychlosti se projdeme pevností Akershus, já pak ještě okouknu moderní budovu na břehu moře - operu. Pak se fakt hodně unavená a uťapaná svalim na sedadlo autobusu a nechám se unášet na jih...

krát 3? tak to je fakt moc...

Kristiansand

Lušťa je rozumnej, vzhledem k tomu, že sotva chodim, žádný velký plány nemáme a víkend pojmeme spíše relaxačně. V pátek s ním zavítám do školy, zúčastním se dvou hodin a docela se mi to líbí. Je celkem zajímavý mít ve skupině taky zástupce jiných zemí než jen Španělska. Hned je to trochu pestřejší. Jejich učitel na outdor life Len se mi fakt líbí, správnej a takovej srandovní týpek. Na sobotu velký plán - půjčíme si kola a pojedeme do ZOO. Myslíme si, že je to kousek, nakonec je z toho pěkná  30ti km túra. Do zoo nakonec ani nejdem, protože skoro za pětikilo nám to přijde dost. Ale hlavní trhák jsme viděli už od vchodu, na lvy na sněhu asi jen tak nezapomenu.

Ještě za zdařilejší bych výlet považovala, kdyby Lušťa cestou tam nepích. Což samozřejmě zjistíme až po obědě před cestou zpět. Cestou koupíme lepení a jedeme od pumpy k pumpě, nafoukáme a jede se dál, lepit budeme raději až poblíž domova, kdyby to náhodou nešlo. Ještě vložíme pěší intermezzo v podobě výstupu na kopec, abych se podívala, kdeže to Lušťa vlastně bydlí. A vlastně poprvé vidim taky v Norsku moře. Plán opravit kolo až v Kristiansadnu se skutečně vyplatil. Zamíříme k benzínce. Klíč na sundání kola sice mají, ale montpáky opravdu nejsou zbytečná věc a nepotřebnej luxus, dost bojujem, ale Lušťova vůle nakonec vyhraje. Duše je píchlá asi na třech místech, tak radši berem kolo na záda a lepíme až doma. Nevěřili byste, že i když je ve sklepě snad 50 kol, žádný nemá pumpičku, natož nějakou brašnu s nářadím. Ale Lušťa si opět poradí, zatímco já se starám o blaho našich žaludků. Užíváme pohody a vymýšlíme koniny, co taky jinýho, my dva. A tak z toho vzešlo pár docela pěkných plánů. Snad alepoň něco z toho vyjde.
Neděle od slova nedělat, je ošklivo, tak ani nevytáhnem paty, polívka, palačinky a už je tady odjezd. Sedm hodin zpět do Elverum je celkem vražedných, ale za tolik pěkných dní strávených s českými kamarády to určitě stálo....

MS Oslo - klapka II

důkladná příprava je základ

Přišel další pátek a tak už jsem skoro rutinně nabalila bágl a vydala se kam? No přece kam jinam než na Holmenkollen - tentokrát důkladně fanouškovsky vyzbrojená.  Na nádraží jsme se potkali se Zdendou, nakoupili sněžnice - nutná výbava pro následující dny - protože věřte nevěřte, nikdo ze studentů frilufstlivu ani jiných je tu nemá na půjčení. Ve škole mi sice slíbili, že no problem, můžeš si je půjčit, ale když jsem je přišla vyzvednout, čekaly na mě takový rybářský holinky, jakoby kempovací boty do sněhu (snowshoes - jazykové nedorozumění). Ale podle mě jsou snowshoes fakt sněžnice, co, jazykáři?? A tak Zdenda v Oslu pořídil sněžnice o kousek vetší než jeho boty, doufajíc že zafungujou a vyrazili jsme do lesů nad Holmenkollen.  Zas jsem čučela jak blázen - myslela jsem si, že minule tam bylo fakt hodně lidí, ale NE! Tohle bylo neuvěřitelný, stan všude, kam se člověk podíval. Nakonec jsme taky našli pěkný místečko, ale úplně jednoduchý to nebylo, lidi byli fakt všude. Vydali jsme se ještě na noční obchůzku okolí - v hlavním stanovém městečku to pořádně žilo, každý, kolho jsme potkali, se na nás vrhal jako starý známý, ochutnali několik lahodných moků, a nevycházeli z údivu, jak je všechno to lyžařský šílenství vůbec možný. Následující obrázek nám doslova vyrazil dech.

moderní friluftsliv?

jak praví tradice

V sobotu nám nevyšel plán navštívit lyžařské muzeum, a tak jsme se usadili pod kostelíčkem na Holmenkollenu, a zatímco Marit Bjorgen bojovala o své páté zlato, zmalovali jsme si nikoli zadky, nýbrž ksichtíky, abychom byli řádně připraveni fandit našim skokanům.

Aspoň jednou jsme měli koupené vstupenky na stadion a byl to docela zážitek stát v tom kotli lidí. Pořadatelé to měli docela promakaný, když se zrovna neskákalo, měli program pro diváky, tak obří mexickou vlnu jsem ještě nevlnila.

 

HOOLMEN - KOOLLEN!

Od začátku jsme zuřivě mávali vlajkou, aby si nás kamera všimla a byla připravená, až budou skákat naši. A vyplatilo se, vždycky naběhl týpek s obří kamerou na rameni, dav mu kupodivu udělal prostor a už nás zabíral. I rejžovi jsme se asi docela líbili, a tak jsme byli hned 3x v živém televizním přenosu. Hvězdy :-) Sice jsme nikdy moc neviděli, jak naši skočili, ale řádit do kamery nebylo špatný. A tak nás potom docela zamrzelo, že závod ukončili po prvním kole. Nejspíš vlivem silného větru? Nijak to nevysvětlili, ale vypadalo to, že nahoře asi celkem funí.

"odchod"  domů

Tak jsme se vydali s davem na zastávku metra a fakt mega ale mega fronta, možná bychom tam čekali ještě teď, a tak jsme šli s jiným davem pěšky směr Oslo. Kousek pak popojeli busem a už nás unášel další dav směr hlavní třída - Karl Johanns Gate, kde se každý večer konala medal ceremony. Ulice byla úplně zašpuntovaná, nedalo se projít, lidi všude, děti i na stromech. Trpaslíci jako já nic neviděli, ale nevadí, vnímat se dalo, i v davu. Čekala jsem obrovskou radost, totální nadšení, vždyť Norsko ten den brali zlato a stříbro z třicítky a stříbro za skoky. Ale asi to pro ně je úplně běžný, dobrý, zas další medaile, zatleskali, zapískali a zase rychle ztichli, žádný bláznění. Trochu to zachránili všudypřítomné vlaječky, to je takové pěkné červené moře.

Den D. Start 13:00. Opět váháme, jestli se předtím ještě nevypravit do muzea, ale když vidíme davy lidí proudících na Holmenkollen už v deset, je rozhodnuto, jdeme si najít místo. Máme štěstí, jsme přímo u plotu, od rozjíždějících a zahřívajících se závodníků nás dělí snad dva metry. Navíc jsme v místě, kde se trať rozdvojuje, a tak tam závodníci projedou v každém kole dvakrát. Svah nad náni se rychle plní a my fandíme a sledujeme práci servisáků, jak neúnavně jezdí z kopečka dolů, aby zjistili, které lyže dojedou o 2 cm dál. Po třech hodinách čekání je to konečně tady.

nejprve předjezdci

a pak je tu poprvé i balík závodníků, zatím v čele s Lukášem

sám pan Bauer

Fandíme, úplně všem, i Brazilci, který je asi ve 3. kole dostižen a musí závod ukončit. Startovní pole je hodně rozevlété, to se však nedá říct o čele závodu, tam jedou kluci pořád "pěkně" spolu. Protože sedíme kousek za výjezdem ze stadionu, jede okolo nás Lukáš asi 3x na vedoucí pozici, ale to bohužel závisí na tom, kdy kdo mění lyže. Sice jsme v místě dění, ale vlastně moc nevíme, jak se závod vyvíjí. Když kolem nás projedou závodníci naposledy, je docela komické sledovat Nory, jak se sesednou do malých kroužků kolem rádií a poslouchají, jak to vlastně dopadne. Vytušíme, že zase vyhrál Northug, známe složení na bedně, ale pořád nevíme, jak to sakra dopadlo s tím Lukášem. No nic, pořadatelé ihned sklízí zátarasy, lidi nazouvají bežky a hurá na trať! Lyže nemáme, tak se aspoň po trati projdeme "domů" a já cestou fakt hluboce smekám. Že se jim to minulý týden v tý klasice nesmekalo. A omlouvám se těm, o kterých jsem si myslela, že jsou to nemehla, že bych mohla skoro závodit taky, když se jim to tak smeká. To se nezdá, ale to byly strašný kopce!

hohó, lůca na trati

každý sledoval po svém

odcházející fanoušci

hade bra , MS

Jsem ráda, že jsem mohla být u toho a pocítit na vlastní kůži ...

Oslí týden

Jsem nadšená! Strašně moc, čtěte, kochejte se, pokusím se vám přiblížit úžasné zážitky uplynulého týdne. A pokud byste náhodou chtěli závidět - není nic jednoduššího, než přijet a zažít na vlastní kůži.


Minulý týden jsme měli mít jen jednu hodinu - v úterý závěrečná běžkařská lekce - celodenní výlet. Ale v neděli večer mi skupina Norů, frtiluftsliv studentů, nabídla, jestli se k nim nechci přidat na výlet. Pozvání mě samozřejmě velmi potěšilo a představa několika dní strávených venku, tentokrát bez španělské účasti, se mi opravdu líbila. Ve čtvrtek jsem ale měla sraz s Týnou a Honzou, kamarády, kteří studují ve Švédsku, v Oslu, a na programu bylo kromě jiného MS v klasickém lyžování na Holmenkollenu. Takže, "ráda bych s vámi jela, milí Norové, ale kdy jedete a kam?" "Úterý až čtvrtek, oblast Nordmarky" - což je v podstatě severní část Osla. Oh yes! - neuvěřitelně dokonale to do sebe zapadalo, a tak mi nic nebránilo, domluvit se, že místo jednodenního výletu si udělám šestidenní a  začít se urychleně chysta. Půjčila jsem ve škole lyže, boty, spacáky a další vybavení pro své české kamarády, vůbec to nebyl problém, vše ochotně a zdarma, nabalila bágl a v úterý se ověšená jak vánoční stromeček vydala do Osla. Tam se nám naštěstí podařilo nahledat úschovnu vybavenou i skříňkami na úschovu lyží a společně se čtyřmi Nory jsme se vyrazili pomocí Oslo MHD směr Nordmarka. Přijelo první metro, tak už se do něj ženu a pozor - tady nejezdí jedním tunelem pouze jedna linka, mají jich 6 a ve společném tunelu, takže si musíte zkontrolovat, čím jedete. Možná je to ve světě normální, ale mě to trochu překvapilo. A taky to, že metro vůbec není krtek, pod zemí jezdí jen v centru, jinak je to spíš taková nadzemka.

A pak jsme 3 dny putovali Nordmarkou - je to taková pěkná zvlněná oblast kousíček za městem, to těm Oslanům fakt závidím, spousta krásně upravených tratí, vyborně značených. My jsme se ale snažili pohybovat spíš než po lyžařských trasách, po trasách pro pěší turistiku, mělo to větší kouzlo. Protože nebylo zrovna teplo, Norové na druhou noc vyměkli, změnili jsme trasu a že budeme spát v chatě (takže ani norští studenti nejsou tak úplně poctiví, protože to byl výlet v rámci školy, jen bez učitelů, a měli samozřejmě v pokynech, že se má spát venku). Nakonec to tak ale stejně dopadlo, protože chatu jsme sice našli, moje představa byla nějaký malý zachumelený srub a hele, ona chata jako blázen, 500 NOK za noc i se snídaní a večeří, no nekup to! Pak nám teda nabídli ještě společný pokoj za 190 NOK, ale stejně jsme to nekoupili. Tak jsem si dala svojí nejdražší limonádu v životě a asi 3 hodiny jsme se nahřívali u krbu tamní restaurace. Pak jsme venku objevili menší chatku, která sloužila jako taková útulna, vytápěná a dokonce byla možnost si tam dát vynikající koláčky za opravdu směšnou cenu i na naše poměry. Byly vynikající! Tak jsme tam strávili celý večer, hraním karet a popíjením bechera, který tady všem připomíná Vánoce, a do stanu pak vyrazili jenom přespat. Příjemný večer. Ještě když jsem u těch koláčků, je tam nechaná kasička, co sníš, to zaplať - nejsem si jistá, jak by to u nás fungovalo...

takových kopečků nebylo málo - tady jsem měla spíš tlačit, než fotit

dobré ráno

zpátky do lesů

Norky

přes jezero

Další den jsme sundali pásy a svištěli po upravených běžeckých trasách zpět do Osla. Lyže jsme sundavali asi 10 m  od metra, neuvěřitelné. Byly to pěkný pohodový dny venku, jen mě trochu, spíš dost štvalo, že se mezi sebou pořád bavili norsky. První den jsme uzavřeli dohodu, že pro všechny AJ, ale postupně je to opouštělo a já už neměla sílu pořád řikat, že fakt nerozumim, tak jsem pak už jen koukala a snažila se dělat, co jsem tušila, že dělat mám. Ale člověk si teda připadá fakt jak blb.

No a hurá, čtvrtek je tady a s ním doráží do Osla z Malmö Týna s Honzou. Vydáváme se metrem na Holmenkollen, kde se chystáme strávit tři noci v lese, jak je to na velkých lyžařských akcích norskou tradicí. Stan si můžeme postavit kdekoli, jediná podmínka je alespoň 12 m od závodní trati. Moc lidí tam zatím není, vybíráme pěkné místečko a netušíme, že další den budou zdejší lesy plné stanů, ohňů, lidí, lyžujících dětí....
V pátek se vydáváme na výlet na běžkách, sice je mlha, ale to nám nevadí, užíváme si to i tak. Večer přijíždí Lušťa se svou studijní skupinou a po menších dohadech zjistíme, že se utábořili kousek od nás. Paráda, máme zprávy z první ruky, a já zjistím, že nejsem sama, kdo je překvapen svými spolužáky, však on se s vámi podělí o své zážitky, taky to s nima nemá kluk jednoduchý. Tímto vám vyřizuji jeho pozdravy a jestli přežije pětidenní putování, pak se vám prý ozve.

Sobotu jsme věnovali kultuře - muzeum polární lodi FRAM a muzeum vikingských lodí, obojí se nám dost líbilo. Ale víc než dvě muzea už bychom nezvládli, a že jich v Oslu je! Vydali jsme se tedy do Vigelandsparku, který je plný soch lidských postav v různých činnostech, emocích - i pro nesochaře moc hezký kulturní zážitek. A v létě, když ten park kvete, to musí být teprve něco... Pak už jsme chtěli jen dojít na metro a jet domů, ale zrovna se v centru schylovalo k medailové ceremonii a tak jsme se nechali unášet davem a nasávali atmosféru mistrovství i v centru města.

Směr Holmenkollen. To je sotva půlka perónu, a za ním je ještě obrovskej dav. V centru stáli lidi tak 200 m frontu než se vůbec dostali do vestibulu metra, neuvěřitelný

Amundsenova výbava

Večer jsme ještě dostali pozvání od našeho velmi přátelského stanového souseda, přisedli jsme k němu k ohýnku a získali velmi cenné rady, kam si zítra stoupnout, abychom dobře viděli závod a taky nám poradil, odkud se dá zadarmo koukat na skoky. Vůbec mezi těmi stanaři byla strašně příjemná atmosféra, lidi se mezi sebou bavili, žádný dohady, taková pohodička.
A pak to konečně přišlo, neděle, skiatlon muži, 30 km. Nor nám opravdu výborně poradil, měli jsme luxusní místo, asi na 1,5. km klasické trati, v zatáčce, na konci stoupání, hezky na kopečku, abychom měli fakt úplně parádní výhled. Byli jsme tam asi 40 min před startem, ale na trati bylo živo, závodníci se rozjížděli, servisáci, kameramani, hemžilo se to lidmi a už před startem se fandilo každému, kdo projel okolo. Jediné zklamání bylo, když jsme se dozvěděli, že nepojede Lukáš Bauer. Ale i tak to byl úplně neuvěřitelný zažítek, těžko popsat. Spousta lidí, kteří fandí úplně všem, ne jen Norům, je to prostě taková oslava lyžování. Baví se tím sportem, tím že jsou venku, společně... Fakt jsem byla úplně nadšená. I organizací toho MS, všechno je to udělaný samozřejmě co nejlíp pro závodníky, ale taky pro diváky, žádný velký zákazy, co by se nesmělo, ale lidi se prostě chovají tak, že to není potřeba. Po skiatlonu jsme ještě viděli skoky družstev, což byl taky pěknej zážitek.

předskokani

s číslem 9 - Martin Jakš

Byl to můj zatím nejhezčí týden v Norsku. Strašně moc různých aktivit a zážitků, těžko říct, co bylo nej. Byla jsem zase mezi svými a bylo mi moc dobře. Češi jsou Češi, stále víc si vážím toho, v jakém okruhu lidí se doma pohybuju. Jste skvělí! :-) Ale už začínám lehce vrůstat i do zdejšího prostředí, i když většina těch Norů ja fakt těžko přístupných. Tak mi drže palce, ať se ledy prolomí.