Luka, a moose!

Nový týden začal velmi vydařeně. V pondělí jsem vstala tzv. zadelí napřed a už od začátku jsem absolutně ke všemu, co se ten den mělo stát, zaujala naprosto negativní postoj. Měli jsme hrát nějakou hru (na kterou jsem se díky své náladě moc těšila) a představa, že jdu zase mezi Nory, kteří neustále mluví norsky (zvláštní, že...), ale to třeba i když jsme ve skupině jen tři. To se člověk cítí opravdu hodně být součástí společnosti. Aha - smějou se, asi něco vtipnýho, měla bych se taky aspoň usmát? Na znamení, že je poslouchám a jsem moc ráda, že tam s nimi můžu být? Uf, dorazila chvíle, kdy už jsem toho fakt měla plný zuby a vypadalo to, že snad začnu stříhat metr, kdy už pojedu domu. Ještěže žádnej nemám :-)

Ale už jsem zase na koni, a tak vám můžu teď už s úsměvem říct, že ta hra byla fakt pěkně blbá. Byli jsme rozděleni na 4 kontinenty, který bojovaly proti sobě, stavěly hrady, dobývaly si je, v týmu byly určité role - dělník, útočník, obránce, diplomat, prezident... Očekávala jsem velkou strategickou bitvu plnou akce. Bohužel jsem už od začátku netušila, co se děje, nepostřehla ani začátek hry, protože kromě několika přestřelek, kdy jsem byla párkrát ostře trefena koulí, se za celou hru skoro nic nedělo. Když pominu některé extra úkoly, které jsme v průběhu hry dostávali - jako třeba - každý tým má za úkol udělat 5000 sněhových koulí, ano čtete dobře, slovy pět tisíc. V pěti lidech to fakt jde od ruky. Chápu, že může být do hry zapojen prvek uvedení účastníků do jakéhosi nepohodlí, ale tohle byla silná buzerace i na mě. Když jsem uplácala 200 kouliček, radši jsem se zdejchla. K mému neblahému překvapení hra trvala DVA dny! Oh no... A to ještě chtěli, abychom tam spali, že se bude hrát i v noci! A tak jsem si zkusila, jak v klidu na něco hodit bobek a nemít z toho vůbec žádný nervy, šla jsem s klidem spát do svý psotele a fakt o nic nepřišla... Další den jsem přežila odpočítáváním minut, kdy už bude konec a já budu moct přestat předstírat, že již 15. hodinu se zaujetím stavím hrad, který nám v nepravidelných periodách naši soupeři ničili. A já celou dobu netušila, co se děje, co mám dělat, kam si mám stoupnout, jestli taky můžu házet koule...

Nenamotivovaná, nenatěšená, jsem se ve středu vydala s Friluftsliv class na trip kamsi na sever do hor neznámého jména. Klimbám, klimbám a najednou - "Luka, a moose!" Fakt tam byl, los v celé své zimní parádě bez parohů a čučel na náš stařičkej minibus jak tele na nový vrata. Luka bylo mně adresované oslovení, jindy taky Luska, Lučka, slyšim téměř na cokoli.

Výlet jsem poctivě plánovali - napsala jsem se do extreme group, která půjde nejdelší trasu a celou na těžko, ostatní měli stavět basecamp a spíš než chodit, tak rybařit. Jenže plán selhal už před startem, protože místo 14 studentů jelo 7, a tak nemělo smysl to ještě dělit na mení skupiny. A tak jsme jeli autem všichni pěkně pospolu, a když jsme po několika pokusech, kdy silnice skončila slepě v závěji, v jedné z nich opravdu uvízli, Kristian se rozhodl, že to tam necháme rovnou takhle zaparkovaný a odtud půjdem. Takže ještěže plány byly... Napatlali jsme lyže klistrem, někteří se zadělali od hlavy až k patě a vyrazili kamzičí stezkou s cílem dostat se nad hranici lesa a zorientovat se v terénu. Jenomže po několika hodinách ťapání vzhůru, kromě toho, že celkem foukalo, začalo ještě pršet, a tak jsme se rozhodli rozbít tábor. Ve čtyři bylo postaveno a vypadalo to na hodně dlouhou noc. Byl tam ale obrovskej smrk s větvema až na zem, který když se trochu prosekaly, vznikl útulný domeček, rovnou bylo čím topit, a tak jsme strávili společenský večer o ohně. Oheň 50 m od lesa? Tady to evidentně neplatí...

Přes noc něco málo nachumelilo, déšť předchozího dne pěkně zmrzl, takže jsem ráno čistila ze stanu asi centimetrovou ledovou krustu. Konečně se nám opravdu podařilo dostat nad hranici lesa a docela jsme se divili, jak je jezero, ke kterému jsme se chtěli dostat už první den, ještě dost daleko. Hoodně foukalo a bylo to celkem náročný, ale cíl byl dosažen. Dvě hodiny odpoledne a tábor znovu stojí.

A jéje, tady ani oheň nepůjde... A tak i přes opravdu pořádný vichr vyrážíme s mojí spolubydlící a Kristianem na menší výlet, ostatní zůstávají v teple stanů. V takovým vichru jsem asi ještě nešla, když jsme jeli z kopce, pěkně nás to brzdilo, chvílema úplně zastavovalo. Což mi moc nevadilo, protože na běžkách žádnou super rychlost ve sjezdech skutečně nevyžaduju.

Vestnubben, 1136 m.n.m.

Po další dlouhé noci - to se mi na tom zimním táboření fakt líbí, že se člověk, pokud mu není zima, opravdu pořádně vyspí, jsme si přivstali a už v devět vyráželi na cestu zpět k našemu zapadlému vozidlu. A že to nebyla cesta vůbec jednoduchá... Takovou kličkovanou mezi stromama s batohem na zádech, ještě navíc z kopce, to jsem ještě nezažila. Vyžadovalo to neustálé soustředění, na každý krok, každý sebemenší pohyb. Těch pádů... ale fakt jsem si to užila, i když pak po příjezdu k autu měla nohy pěkně vybrnkaný.

kudy tudy cestička?

Víkend trávím zase v teple pokojíku, a protože už se tady asi taky blíží jaro, ještě využívám posledních možností prohnat trochu běžky ve stopě...