Výlety s klukama

To mi jde :-)

V neděli po skončení MS jsme pomalu sbalili stan a šli na metro, v klidu, že už jsou všichni dávno pryč. Co vás svět nemá! Frontička, stále ještě. A to už bylo asi 3 hodiny po skončení závodu. Ale šlo to rychle a už jsme frčeli dolů. Frčeli teda jenom chvíli, protože jak to šlo rychle na odjezdu, bylo na trati spousta vlaků, a tak jsme pořád někde stáli. Vzduch začal být značně vydýchaný a do toho se ještě vagónem počala linout vůně benzínu. Lehce jsem znejistěla - mám přece v batohu vařič benzíňák, ale ne, to je přece blbost, vždyť jsem tu láhev zavřela pořádně... Nedá se to vydržet, všichni jsme lehce omámení výpary a když konečně vystoupíme ven, se mnou to málem švihne. Benzínový odér se za mnou táhne a je to jasný. A tak v duchu počítám, co všechno bude politý a na vyhození, a z představy péřovýho spacáku nasáklýho benzínem se mi chce fakt skoro brečet. Tak to na nádraží všechno vybalíme a mně se obrovsky uleví. Benzín je sice všude, ale pytlíková metoda nezklamala, měla jsem vše podstatné v igelitových taškách. UF! Můžeme tedy směle vyrazit na plánované sněžnicové putování.
Jenže - bus nám vlivem zpoždění metra a benzínové pohromy ujel. Změníme plán, pojedeme jinam a vlakem. Ten jede za 20 minut a pak až skoro za 2 hodiny. Usoudíme, že za 20 minut to nestihnem a tak v klídku procházíme teď už vylidněnou hlavní třídou. Když jsme asi v půlce cesty k nádraží, zjistíme, že by se to stihnout dalo. Makáme ze všech sil, už skoro kupujeme jízdenky, když náhle zjistíme, že zamýšlený vlak jede jen ve všední dny. Je neděle... Jdeme se podívat, jestli nejede nějaký bus. A hele - jede a dokonce tam, kam jsme chtěli jet původně. Docela rychlý změny plánu i na mě, ale hlavně že jedeme.

Další plán je postavit stan kousek za městem, kam dorazíme, a ráno vyrazit do kopců. Šlapem, šlapem, vyhlídnem si louku, kde složíme hlavu a najednou - postavený teepee. Hurá, konečně dneska taky něco vyšlo. Neváháme, spíme tam a šetříme síly. I tak jdeme spát asi v jednu. A pak že se člověk v zimě venku pořádně vyspí.

Ráno se rozdýcháme hodinovám výšlapem do kopce, stoupáme od moře do asi 400 mnm, tak si docela zafunim. Váháme, jestli se vydat na královskou vyhlídku. Hodíme batohy za strom a jdeme na lehko, stojí to za to. Pohled na fjord, v dáli kopce. A to ještě nevíme, že to je poslední výhled, kterým se kocháme. Pak už převážně oblačno až zataženo až mlha.

A pak už prostě putujeme. Ze začátku spíš po cestách, upravených, běžkařských, to nás moc nebaví. Když pak ale úplně zmizí značka (spíš je teda chyba v mapě, opět opěvuju KČT), a my se brodíme po kolena ve sněhu, i přestože mámě sněžnice, tak si řikám, že ty cesty taky mají něco do sebe.

Kempujeme na dost pěkných místech. Jedno bylo dokonce tak pěkný, že tam několik nocí před námi spal i pan sob a pořádně to teda rozválel, chuligán. Zdenda je stavitel ohniště, já záchoda, vždy samozřejmě s výhledem, na ten první jsem obzvlášť hrdá. :-)
Druhou noc spíme na ostrově, jako Robonsoni, dobrodrůžo. Dost jsem se bála chodit po jezeře a že tady ty cesty většinou přes jezera vedou. Zvlášť po Zdendově vychytávce, že když se odhrabe trochu sněhu, je nad ledem ještě povrchová voda - sice fajn, že nemusíme pít rozpuštěnej sníh, ale chodit v tom a propadat se mi na pocitu jistoty fakt moc nepřidalo.

Ale když vykoukne sluníčko, je to hned veselejší. Až do té doby, než se vám opět ztratí značka. Ještěže je v mapě na sever od nás silnice, dojdeme na ní a půjdem kousek po ní. Joo, u nás by to tak možná bylo, ale v Norsku, silnice sice je v mapě, ale ve skutečnosti neexistuje. A tak nezbývá než nastavit azimut a vyrazit skrz les. Po chvíli, docela dlouhé chvíli, namáhavého ťapání prašanem a pralesem se kupodivu dostáváme zpátky na značku. Docela orienťáci. Nadšeně pokračujeme dále, já až do tý doby, než mě šíleně začnou štvát sněžnice. Lepí se na ně strašně sněhu a já kráčim neustále jak na chůdách. Odřu si paty a chvílema začínám bejt lehce vzteklá. Oběd ale emoce trochu uklidní.

Moc lidí nepotkáme, jeden pán je z nás fakt vykulenej, že jsme pro něj překvapení dne. A všichni se děsně strachujou, jestli máme všechno, co potřebujem. Jakoby nikdo jinej než Norové neuměl spát venku. I třetí noc trávíme na břehu jezera, znovu děláme ohýnek a pokoušíme se péct, ale hlavně aby nebylo málo, dáme moc vody a z těsta je břečka. Na klacek to nenamotáme, zkusíme to aspoň na víčku od ešusu, ale výsledkem je akorát šíleně zapatlanej ešus a připálený víčko.
Poslední den nás čeká pěkná štreka, ale už je to spíš z kopce, a tak si s tím hravě poradíme. Taky proto, že už se ráno neválíme ve spacáku a nebalíme do jedenácti, ale kolem desáté skutečně vyrážíme. V plánu je další vyhlídka. Kdyby nebyla mlha... Tak zařadíme alespoň KPČ v podobě dřevěného kostelíka a utáboříme se znovu u jezera. Tektokrát už skoro v Oslu s výhledem na velký můstek Holmenkollenu.

Poslední den v Oslu je v plánu kultura, i když my dva po šesti nocích venku skutečně příliš kulturně nevypadáme. Snažíme se moc nesundavat kulicha a konečně jdeme navštívit Muzeum lyžování. Holmenkollen zeje prázdnotou, nikde ani noha. Docela kontrast. V muzeu se nám líbí, strávíme prohlídkou přes dvě hodiny a zakončíme ji na věži velkého skokanského můstku. Škoda, že zas není nic vidět. Je to fakt vejška, znovu ty skokany nechápu. Pak si dáme ještě na gauči u záchodů poslední bramborovou kaši - náš tradiční oběd a valíme dolů do Osla. V rychlosti se projdeme pevností Akershus, já pak ještě okouknu moderní budovu na břehu moře - operu. Pak se fakt hodně unavená a uťapaná svalim na sedadlo autobusu a nechám se unášet na jih...

krát 3? tak to je fakt moc...

Kristiansand

Lušťa je rozumnej, vzhledem k tomu, že sotva chodim, žádný velký plány nemáme a víkend pojmeme spíše relaxačně. V pátek s ním zavítám do školy, zúčastním se dvou hodin a docela se mi to líbí. Je celkem zajímavý mít ve skupině taky zástupce jiných zemí než jen Španělska. Hned je to trochu pestřejší. Jejich učitel na outdor life Len se mi fakt líbí, správnej a takovej srandovní týpek. Na sobotu velký plán - půjčíme si kola a pojedeme do ZOO. Myslíme si, že je to kousek, nakonec je z toho pěkná  30ti km túra. Do zoo nakonec ani nejdem, protože skoro za pětikilo nám to přijde dost. Ale hlavní trhák jsme viděli už od vchodu, na lvy na sněhu asi jen tak nezapomenu.

Ještě za zdařilejší bych výlet považovala, kdyby Lušťa cestou tam nepích. Což samozřejmě zjistíme až po obědě před cestou zpět. Cestou koupíme lepení a jedeme od pumpy k pumpě, nafoukáme a jede se dál, lepit budeme raději až poblíž domova, kdyby to náhodou nešlo. Ještě vložíme pěší intermezzo v podobě výstupu na kopec, abych se podívala, kdeže to Lušťa vlastně bydlí. A vlastně poprvé vidim taky v Norsku moře. Plán opravit kolo až v Kristiansadnu se skutečně vyplatil. Zamíříme k benzínce. Klíč na sundání kola sice mají, ale montpáky opravdu nejsou zbytečná věc a nepotřebnej luxus, dost bojujem, ale Lušťova vůle nakonec vyhraje. Duše je píchlá asi na třech místech, tak radši berem kolo na záda a lepíme až doma. Nevěřili byste, že i když je ve sklepě snad 50 kol, žádný nemá pumpičku, natož nějakou brašnu s nářadím. Ale Lušťa si opět poradí, zatímco já se starám o blaho našich žaludků. Užíváme pohody a vymýšlíme koniny, co taky jinýho, my dva. A tak z toho vzešlo pár docela pěkných plánů. Snad alepoň něco z toho vyjde.
Neděle od slova nedělat, je ošklivo, tak ani nevytáhnem paty, polívka, palačinky a už je tady odjezd. Sedm hodin zpět do Elverum je celkem vražedných, ale za tolik pěkných dní strávených s českými kamarády to určitě stálo....