Praxe v pohádce

V pondělí nám začala "praxe" na místní Folokehøgskule. Říkám "praxe", protože se jedná spíš o to, že se účastníme různých předmětů a koukáme, jak vlastně tahle škola funguje, ne že bychom sami vedli hodiny.

Folkehøgskule je typ školy vyskytující se asi jen tady na severu. Já bych to ani školou nenazývala. Je to takový mezistupeň mezi střední a vejškou, na jeden rok, bez jakýchkoli zkoušek, důležitá je jen docházka a aktivní přístup. Studenti si zvolí svou třídu, hlavní směr, kterému se budou věnovat - African class, Norwegian culture, Snowboard, Friluftsliv, Theatre, Band, Art, Photographer, Backpacker. A pak si ještě vybírají doplňkové volitelné předměty - lezení, lyžování, volejbal, házená, yoga, tanec, posilování, klavír, kytara, zpěv, práce se sklem, výroba nožů, výroba vlny, norština, photoshop... Zní to jako nabídka domu dětí a mláděže. Studenti ve škole i bydlí. Zatím jsem toho moc nezjistila, ale asi mají docela tvrdý režim - kontrola úklidu pokoje, služby v kuchyni... A každé ráno se celá škola schází na ranním setkání, nazývají to Word for today. Tenhle týden mají divadelníci připravené monology, jindy se třeba zase něco čte, vzkaz, poselství dne, básnička, každý může čímkoli přispět... Vyřídí se pár rychlých organizačních věcí a na závěr si společně zazpívají. Když nám o ton jeden z učitelů říkal, připadalo mi to takový šroubovaný, americký - pojďme dělat, že nám je spolu dobře. Ale ono je to fakt docela příjemný. Několikrát dokonce seděl jeden učitel u vstupu a každého, kdo přišel, poplácal po rameni a popřál mu dobré ráno. Opravdu je to ráno hned příjemnější. Jo a mají školu i v sobotu. "Školu". Z našeho pohledu je to takový flákací rok. U nás je to asi nemyslitelné, každý chce ce nejdřív dostudovat, aby se mohl sám začít živit, tohle se zdá jako ztracený rok. Ale když se na to člověk podívá z trochu jiného úhlu, může to být do života taky docela přínosem. 

A tak už jsem si zkusila pracovat se sklem, přiučila se něco norštiny a v úterý se vydala na Trysil učit se telemark. Strašně jsem se těšila, ale zase jsem byla trochu zklamaná. Dvě tři cvičené na začátku a děláme oblouky. To tady sakra nic neučej jinak než stylem "tak to prostě dělejte"? Tak jsem se s tim tak různě sama plácala. Každopádně je to zas něco jinýho, jsem ráda, že jsem si to zkusila, a když se mi povedl pěknej oblouk, tak to byl docela dobrej pocit. Ale úplně děsně mě to nenadchlo, což je asi dobře, protože aspoň po návratu domů nebude hned shánět telemarkový vybavení. Stehna mě teda bolely pořádně. 

neuměla jsem to na sjezdovce a hnali mě do boulí? díky, ani ne...

No a protože jsem se samozřejmě přidala ke třídě Friluftsliv (Španělé si ji kupodivu nevybrali a mně to ani moc nevadilo :-)), tak jsem s nimi hned ze středy na čtvrtek vyrazila na malý snow cave trip. Moc jsem od toho nečekala a vyklubal se z toho zatím asi nejhezčí výlet, co jsem tady absolvovala. 

Konečně jsem se totiž podívala do hor. Bylo mrazivo a nádherně slunečno. Jen kopce a my. Šli jsme na lyžích asi kilák, kde jsme si v malém údolí vykopali ve skupinkách záhraby. Dost jsme si mákli, ale přišli mi, že se nám opravdu povedl. Škoda, že jsem si udělala postel hlavou dolů a celou noc se bála, že vypadnu. Moc jsem se nevyspala, ale bylo teplo. Když jsme dokopali, asi po třech hodinách, sluníčko stále ještě krásně hřálo, a zatímco ostatní lenošili a vyhřívali se, neváhala jsem a vyrazila do kopců a užívala si ticha a hry barev zapadajícího slunce.

Škoda, že ráno jsme jen sbalili bágly, zničili záhraby a sjeli dolů zpátky k autu. Slunce se zase činilo a mně se z těch hor vůbec, ale vůbec nechtělo...